Centra měst se v posledních letech proměňují ve stále přeplněnější parkoviště. Auta stojí nejen na vyhrazených plochách, ale také na okrajích silnic, chodnících nebo trávnících. Navíc průzkumy ukazují, že průměrné auto denně jezdí jen jednu hodinu. Dalších 23 hodin někde stojí. Efektivita tedy nic moc. Princip sdílení je tedy jednoduchý: jeď autem jen tehdy, když ho opravdu potřebuješ. A dej ho k dispozici dalším, pokud ho nepotřebuješ – a pak použij MHD či kolo, vlak nebo „pěškobus“. Carsharing proto odborníci řadí mezi udržitelné formy dopravy 21. století – především ve větších městech je to životaschopný způsob, který vám umožní využívat auto, aniž byste ho museli nutně vlastnit nebo se o něj starat.

Historie carsharingu

Carsharing se zrodil v západních zemích v 70. letech jako reakce na ropné krize a velký růst automobilové dopravy. Strach z nedostatku ropy a nejistá dopravní situace především ve městech se spojily se zdravým rozumem, načež si známí začali půjčovat automobily a sousedé jezdili do práce společně. Po několika desetiletích vývoje a zkušeností se sdílení v některých státech rozrostlo do velkých a úspěšných systémů.

Reálná cena za jízdu

Základní myšlenkou sdílení automobilů je ukázat zákazníkům či členům, kolik je každá cesta autem opravdu stojí – protože ne každý řidič to ví, i když třeba spotřebu svého auta zná. V ceně za jízdu se totiž nepromítá jen cena spáleného benzinu, ale také nákupní cena auta, pojištění, opotřebení, servis a údržba. To všechno je v carsharingu rozpočítáno do poplatku za ujetý kilometr, jehož zdánlivě vysoká cena pak úspěšně motivuje k tomu, abyste si rozmysleli každou zbytečnou jízdu navíc. Za to vám poděkuje nejen příroda a chodci, ale také vaše peněženka. Pomocí různých výpočtů totiž přišli odborníci ve světě na to, že pokud ročně najezdíte přibližně do 10 tisíc kilometrů, tak se vám vlastní auto opravdu nevyplatí (samozřejmě záleží na dalších faktorech, např. pohybovém omezení nebo nutnosti mít auto neustále k dispozici).